Žralok bílý

Žralok bílý (Carcharodon carcharias) je velký žralok čeledi Lamnidae vyskytující se v pobřežních vodách. Je považován za člověku nejnebezpečnějšího žraloka a jako takový byl dlouhodobě systematicky huben námořníky a rybáři. Jeho pronásledování ještě zesílilo po uvedení úspěšného filmu Čelisti, takže se v současné době čelí bezprostřední hrozbě vyhubení. Ve skutečnosti tito žraloci člověka systematicky neloví, k útokům dochází pouze tehdy, spletou-li si jej se svou běžnou kořistí.

V podstatě skoro každý živočich žijící v oceáně je jeho potenciální kořistí – čím větší, tím lepší. Tuňáci, marlíni (ryby příbuzné makrelám) a mečouni patří k jeho nejmilejším pochoutkám, zatímco lachtany, tuleně a delfíny uvítá spíše jako svačinku. 


Jako jeden z mála žraloků si dokáže udržovat vyšší teplotu těla než má okolní voda. V jeho svalech tvoří cévy spletitou sítˇ. Při pohybu se zahřívají svaly a tím i krev v cévách. Krev vytékající ze svalů, potom ohřívá studenou krev přitékající ze žaber. Pro žraloka to má mnohé výhody. Jeho svaly jsou neustále připraveny k akci a také trávení probíhá mnohem rychleji. Potom co se žralok nasytí, zvýší se teplota jeho žaludku o 6 °C. Když kořist rychle stráví, může opět brzy pozřít novou. Tak si vytváří zásoby na horší časy.

Žralok bílý lidi systematicky neloví, obvykle je napadá v situaci, kdy mu připomínají ploutvonožce (což je ovšem téměř každý člověk plácající se na hladině, surfař nebo potápěč). Na základě etologických studií dnes víme, že útok bílého žraloka na ploutvonožce probíhá podle jakéhosi „plánu“. Žralok nejprve zaútočí na kořist zespodu s cílem vykousnout z jejího těla velký kus. Potom kolem své kořisti plave a vyčkává, až ji silné krvácení oslabí natolik, že se již nebude moci bránit. Snaží se tak vyhnout zranění, které by mu mohl ploutvonožec při zápasu o život způsobit např. drápy. Teprve pak se ke kořisti vrací, aby ji sežral. Tento poznatek o způsobu lovu bílého žraloka, vede k vysvětlení mnoha smrtelných nehod plavců a surfařů. V případě, že jsou mylně identifikováni jako ploutvonožci, probíhá útok stejně. Rozdíl je v tom, že po prvním „ochutnávacím“ zakousnutí se žralok mnohdy už nevrátí, nebo se oběti podaří dostat z vody, dřív než k tomu dojde. Tak či onak, vzhledem k velikosti bílého žraloka, bývají následky i tohoto jediného kousnutí často neslučitelné se životem.